Lečivé Milano

Jak jsem již psal zde

Tak po příjezdu do milana jsem sotva mohl již chodit jak mi bylo špatně. V mezaninu hlavního nádraží kde byl krásný chládek jsem dojídal Panini a chtěl jsem si vyfotit pohled nahoru na nastupiště, podotýkám kamerou. Ovšem stalo se mi to poprvé kdy se mi nepodařilo kameru zapnout. Černé myšlenky které mě napadaly naštěstí smetl totální reset a vše běhalo jak má. Rozhodoval jsem se jestli nemám jet už domů Statzione di Milano Centralenebo se někam po milanu podívat. Přeci jen jsem se sem strašně těšil. Naštěstí jsem se sám sebe přesvědčil že alespoň kousek se po Milanu projdu. Hned v dolní galerii hlavního nádraží jsem se zastavil, a to pohledem na známého malíře co na chodníky kreslí reklamy které se z určitého úhlu zdají být prostorové. Ano o tady se mu to povedlo a byl to zážitek ho potkat osobně a dívat se na jeho práci. Nicméně jsem se vydal dál, krajnímí uličkami Via Generale Gustavo Fara směrem do centra. Okolo sídla TIM kde jsem se zastavil u výlohy jejich shopu abych se pokochal že prodávají HTC Shift nebo i HTC Rose které jsem zrovna měl sebou. Pokračoval jsem dál do centrálního parku Indro Montanelli kde jsem opravdu dlouho spočinul, ve stínu listnatých stromu vychutnávající si klid a šumnění nedalekého potúčku ze kterého jsem se i trochu ochladil. Viděl jsem dve svatby což bylo zajímavé ale né až tak odlišné od těch našich, po cca hodince odpočinku a vyřízení pár mailů jsem se vydal dál na procházku a zjišťoval jsem že mi je již výborně a ani hlava mě nebolí. Ve zdejší kavárně si dal cafe a pokračoval dál. Úzkými uličkami jsem se proplétal až na náměstí (Piazza) Duomo, kde jsem se jen podíval kolik tam je turistů :-D a šel přes obchodní pasáž Galeria Vitorio Emanuele II na Piazza della Scala, kde mě tentokrát nejvíce zaujalo místo které již dobře znám ze SecondLife kde v “Milano Vera” se scházím a pokecávám si se zdejšími.

http://maps.google.com/maps/sv?cbp=12,259.02,,2,-0.02&cbll=45.467224,9.190212&panoid=&v=1&hl=en&gl=
View Larger Map

Dál jsem již pokračoval ve směru na nádraží kde jsem v klidu snedl kousek Pizzy a jel dál do Verony.

 

Více fotek dodám později…

Cattolica

Pokračování článku Ricione a Marco
Nastal čas se s Marcem rozloučit a putovat dál, přeci jen jsem přijel abych poznal alespoň kus více. Tak jsem se vrhl na absolvování mé “vysněné” procházky, vyrazil jsem směrem k moři a u Colonia Santo Volto jsem vpadl na veřejnou pláž, sundal boty batoh a šel se na chvilinku ochladit, poté těch 20kilo jsem hodil na sebe a bez bot jesm po plážy v putoval směrem k viditelnému kopci nádhreně si nechávajíc šplouchat na nohy (i výše :-D ). To jsem ještě ani netušil jak se to tam jmenuje a zatím jsem míjel mě známá místa jako je Colonia Bologna či pláž na začátku Riccione kde se každý letní týdny pořádají plážové discotecy. Prostředí se začalo měnit, přibylo více opuštěných hotelů a turisté se začali rozprostírat na větších vzdálenostech a plážové písky se občas také měnili na tuny rozkřáplých lastur které není moc příjemné cítit na chodidlech, ale co přežil jsem to leč i s pohledy “plžovníků” na týpka s kamerou v ruce a krosnou na zádech jak si to mašíruje po pobřeží do dálav. Z hruba v centrální části Riccione jsem se z pobřeží přesunul trošku do první ulice kde jsem se musel i trošičku schladit vnitřně protože sluníčko pražilo fest  a teprve tam jsem zase poznal že po písku se chodit nedá, protože tu nohu na něm neudržím jak je rozpálen. Tak v menším občerstvení si koupím Cafe feredo od Algidy a jdu dál pustupně si ho vychutnávajíc. Na konci Riccione se mi nechtělo jít po silnici tak jsem se vrátil zpět na pláž a okolo Misano Adriatico jsem dorazil až k molům na počátku Cattolicy kde jsem zjistil že jelikož tam není most tak do budu muset obejít. A to jsem již začal pociťovat následky slunce, kdy jsem si doma zapomněl opalovací krém  a můj xicht mi začal připadat takový rozpálený, proto jsem si za posledích 10Eur koupil Latte Solare (opalovací krém/mléko) s bláhovou myšlenkou že to ještě zachráním, a ono ne. Courající se po uličkách Cattolicy jsem si chtěl vybrat nějake penize z bankomatu ovšem to mi nešlo. Tak jsem hledal (ve stínech) volnou wifi abych se mrknul do banky co se děje, tu jsem nenašel tak jsem to na chvilinku složil na náměstí u McDonnaldu kde jsem to i na chvilinku zalomil. Po probuzení jsem se opět ve stínech snažil dostat na nádraží, bolest hlavy už nastupovala a to zapříčinilo že má orientace historickým středem Cattolicy je naprosto špatná, Tak jsem se pánu polucistů zeptel nejdříve slušně “do you speak english?” po náznacích že radši asi ne jsem se jich zeptal “qual è la stazione, per favore” a jejich výraz na mě je ještě více zarazil když si así říkaly proč jsem chtěl mluvit anglicky a řekli ať jdu stále nahotu a třetí ulici do prava až na náměsí před nádražím. Tak pomalou chůzí jsem tam dorazil, naprosto zničen od slunce jsem ani nezjišťoval kam jede jaký vlak a jen jsem čekal ve Stínu čekárny až to slunce zmizí. Natočil jsem i nějáké video. Slunce zapadlo a já se rozhodl jet do vnitrozemí, asi do Milana. Na tabuli odjezdů jsem si vybral poslední regionální vlak který končil ve stanici Piacenza (kousek od milana) tak jsem na něj šekal, jelikož jel až ta 3hodiny a už byl večer tak čekárnu zavřeli, jsem na konci prvního nástupiště si rozbalil karimatku a lehnul jsem si. Pohodlně odpočíval a čekal až do příjezdu vlaku.

Následuje článek “Čekání v Piacenze
Vsuvka v časovém udaji je článek o mobilu :-)